Milá Kamilo,

Moje dcera mě poprosila, zda-li bych nevěnoval chvilku času sepisováním svých vzpomínek z dětství, o kterém jsem se před ní nedávno rozpovídal. Hned na začátku musím ale podotknout, že je mi jedenaosmdesát let a s internetem pracuji dnes úplně poprvé. Jsem na tyto technické věci naprostý idiot a taky už trochu nestíhám sledovat všechny ty technické novoty, ale internet mě fascinuje, tak se pokouším –pod dohledem dcery- do toho trochu vplout.
Dcerka má vaše stránky uloženy v rubričce ´oblíbené.´ Jsou moc pěkné.
Narodil jsem se v roce 1920 a patřím ještě mezi děti, které byly nošeny. Sám si na to nepamatuji, ale vím to zcela jistě, protože po mně přišly ještě mé dvě sestry a ty si matka taky běžně dávala na záda a na to si vzpomínám docela dobře. Pamatuji si, že šátku, který maminka používala, se říkalo ovinačka a i já musel občas ke své velké nelibosti své sestry –hlavně tu mladší – na hřbetě tahat. Pocházím z velmi malé a tenkrát velmi chudé vesničky Ohrazenice u Turnova a ženy jdoucí na pole s dítětem na zádech byl za mého dětství naprosto běžný úkaz. Na poli ženské položily děcka do trávy, přikryly a šly pracovat. Když dítě plakalo, nakrmily ho a šup s ním na záda, než se zase uklidnilo.
Kočárky ovšem už existovaly a nebyly vůbec ojedinělé, ale pouze mezi ´lepšími´ lidmi,- tzn. mezi boháči a ve městech. Byly z košatiny, s obrovskými koly a znamenaly poměrně dost velký luxus, který si lidé na vesnici nemohli dovolit. A tak si život ulehčili jinak: dali dohromady pár prkýnek, dřevěná kolečka a miminka se vozila v dřevěném vozíčku, který se ještě vystlal peřinami nebo dekou. I to bylo velmi běžné. Netřeba dodávat, že jsme to byli opět my, starší sourozenci, kdo se s nemluvňaty ve vozících trápil, kolikrát jsme je měli na starosti po celý den.
A ještě na jednu věc si vzpomínám velmi přesně: v každé chalupě musila být kolíbka, ve které dítě spalo těch několik prvních měsíců, co bylo na světě. Hned jak trochu povyrostlo –nebo hned co se narodil další sourozenec- se dítě strčilo mezi nás starší na pec. Na kolíbku si pamatuji opravdu dobře, hádejte proč. Ano, opět jsem to byl já, kdo musel kolíbat a jestli jsem byl někdy v dětství opravdu nešťastný, pak to bylo kvůli tomuhle. Kluci venku pískali a křičeli, ať jdu s nimi ven. „Já nemůžu, kluci, musím houpat Věrku,“ křičel jsem zase já na ně. „Tak ji vem sebou,“ oni na to. „Někde ji přivážeme!!“
Ano, kolíbání jsem opravdu nenáviděl.
Bohužel, vzhledem k tomu, že jsem byl tak malý a tak obyčejná a běžná věc jako bylo nošení dětí mě vůbec nezajímala, vám nemohu poskytnout praktické informace typu: jak se co vázalo, v jakém věku a do kolika let byly děti nošeny…
Dnes se ta doba první republiky velmi idealizuje, jak bylo všechno báječné, jak ženy byly opravdu ženami a muži se chovali jako gentlemani…Ale já si velmi dobře pamatuji na tu šílenou bídu, co lidé zažívali a kolik tenkrát bylo sebevražd…! Chci tím říci: jsem rád, že aspoň v něčem jsme kousek dál, bídou u nás už skutečně netrpíme. Ale něco v té naší době bylo přece jenom dobré, ba možná dokonce i lepší než dnes. Jsem nadšen tím, jak se snažíte ty dobré věci starých časů znovuobjevit. Přeji Vám v tom hodně štěstí.

Nashledanou

Josef Kastner

Chcete se také podělit o zkušenosti a zážitky s nošením šátků? Máte fotky z nejrůznějších míst, kam jste se šátky dorazili? Pošlete nám je! Uděláte nám tím radost !!! A my na oplátku došlé příspěvky zveřejníme a odměníme dárkem :-)) !!!