Milá šátková teto,

Verunka, co Ti psala minule, má úplnou pravdu, šátek od Tebe je moc bezva. Přestože jsou mi teprve čtyři měsíce, už jsme toho se šátkem a hlavně v šátku spoustu zažil.
Přesvědčit maminku, aby mi ho koupila, bylo jednoduché. Jednou jsme totiž jeli z výletu v kočárku a maminka byla pořádně nasupená, protože jsme museli objíždět rozkopanou ulici. Měnili tam potrubí a na straně u zdi nechali průchod, aby lidi mohli procházet, ale nedošlo jim, že tudy jezdí i kočárky, takže jsme se do průchodu nevešli, byl moc úzký. Zdrželi jsme se a já už měl pořádný hlad. Máma mi vysvětlovala, že v takové zimě, jaká zrovna byla, venku kojit nemůžeme, a já jsme to chápal, ale stejně jsem plakal. Tak mě máma vyndala z kočárku, jednou rukou ho tlačila domů do kopce a v druhé mě nesla. To bylo kolem zajímavých věcí! Hned jsme přestal brečet a všechny jsme si je prohlížel. Nikdy jsme nevěděl, že domů chodíme tak zajímavou cestou, protože máma s tátou mě vždycky vyndávali z kočárku jenom v parku nebo u babičky na zahradě. Úplně jsme zapomněl na hlad a koukal jsem kolem. Když jsme jeli druhý den ven, vymyslel jsme na maminku fintu. Začal jsem ječet jako pardál, což během necelé minuty přineslo kýžený úspěch - vynadal mě z kočárku a já se zase mohl dívat. Ten svět, to je Ti ale nádhera! No a když jsem tu fintu s brečením zopakoval ještě na odpolední procházce, bylo vymalováno. Máma večer, sotva jsem usnul, sedla k internetu a objednala od Tebe šátek. Věděla o něm už před tím z Rodiny (http://www.rodina.cz), ale nějak se nemohla odhodlat mi ho koupit. Ani s tatínkem nebyly problémy - máma si většinou prosadí, co považuje za správné. Ty dva týdny, než šátek poštou přišel, jsme chodili ven v klokance. Bylo to bezva, ale šátek je mnohem lepší. Na klokance se totiž už nedaly víc přitáhnout popruhy, takže jsme blimbal sem a tam, obzvlášť když jsme na procházce usnul. No, moc pohodlné to nebylo, ani pro mě ani pro maminčina a tatínkova záda.
První den, co jsme měli šátek, se ho maminka učila uvazovat a chodili jsme v něm jenom po bytě. Večer máma naznala, že už nám to jde bezvadně a tak jsme vyrazili ven. V Kapse. A tak chodíme už skoro dva měsíce. Jenom jsme změnili úvaz, protože Kapsa je na léto moc teplá. Naučil jsme se v ní bezvadně držet hlavu, takže teď chodíme v Kříži.
Největší zážitek s šátkem mám ale stejně z výletu s tátou. Máma totiž onemocněla a bylo jí tak špatně, že mě jí tři dny táta nosil jenom na kojení a na pohlazení a jinak se o mě staral jenom on. Uklízel, vařil, pral, žehlil a chodil mámě do lékárny pro prášky - a to všechno se mnou v šátku. To bys, teto, nikdy nevěřila, jak na chlapy, kteří mají na břiše přivázané mimino, letí ženské! Kolik mě jich okukovalo a zastavovalo, aby se zeptaly, jestli je šátek pohodlný a pro miminka vhodný! Táta jim to vždycky vysvětlil a šli jsme dál. No, ale abych nezamluvil to dobrodružství. Byli jsme na výletě a protože táta je historik, vyrazili jsme na třebíčský židovský hřbitov. Táta chtěl prozkoumat nejstarší hroby, protože o nich psal nějakou práci či co. Máma sice tvrdila, že se na hřbitov s miminkem nechodí, ale nakonec nás nechala, ať si prý děláme, co chceme. No, hřbitov byl zajímavý a ta zajímavost mě unavila natolik, že jsem usnul. A táta zatím prozkoumával. Lezl po třech a čtvrtou končetinou oprašoval hlínu z nápisů, aby je mohl přečíst. Pak se nějak nebo škobrtnul (já jsme spal a tak jsme ho nemohl hlídat), a já jsem z toho leknutí z šátku vystrčil ruku a pak mě vyklouzla i noha. On byl totiž táta pořád na čtyřech, takže já jsem ležel hlavou trochu dolů. Naštěstí mě taťka zachytil, jenomže protože neměl s šátkem moc praxi, rozhodl se, že mě vyndá úplně a šátek si převáže. Jenomže kam mě měl položit? Nakonec jsme se octl ve hřbitovním kvítí. Naštěstí to bylo zrovna docela měkké místo. Něco mě lechtalo na zádech a na noze, ale to už mě taťka zvedl a dal si zpět na břicho. Doma ze mě máma vyklepala tři mravence! Když jsme jí to vyprávěli, prvně zbledla a vypadalo to, že omdlí, pak se ale tomu všemu smála s námi, prý hlavně že jsme v pořádku. Od té doby ale moc nechce, abych chodil ven s tátou a raději mě nosí ona.
No, milá šátková teto, aspoň vidíš, co všechno se dá s jedním šátkem užít legrace. Když máma tenhle zážitek popisovala v mejlu tetě do Anglie, teta jí odepsala, že kytky a tráva není sud s jaderným odpadem, ať prý nešílí a je ráda, že získávám dobrý vztah k přírodě. No jasně, mravence už poznám bezpečně!

Zdraví Tě
indián Kryštůfek

Chcete se také podělit o zkušenosti a zážitky s nošením šátků? Máte fotky z nejrůznějších míst, kam jste se šátky dorazili? Pošlete nám je! Uděláte nám tím radost !!! A my na oplátku došlé příspěvky zveřejníme a odměníme dárkem :-)) !!!